World Press Photo - pořád to samé

World Press Photo (WPP), neboli světová cena za novinářskou fotografii, je udělována od roku 1955. Nejúspěšnější novináři – fotografové, jsou oceňování celkem v devíti kategoriích, z nichž v každé jsou oceněny první tři fotografie, jejichž součástí je i několika snímkový příběh. WPP každoročně organizuje putovní výstavu vítězných fotografií, kterou v průměru navštíví okolo 3 milionů lidí ve více než 45 zemích.

Přesto, že WPP je neziskovou organizací, její možnosti propagace vítězných fotografií jsou natolik silné, že vítězným autorům zajišťují rychle stoupající prestiž v oboru.

Autoři studie, Martijn Kleppe a Marta Zarzycka, se snaží dokázat, že navzdory velkému počtu fotografií, které se soutěže zúčastní, jsou oceňovány pouze ty, které tvoří jakousi variaci na několik zavedených ikonografických motivů. Těmito motivy mají na mysli například smutnou ženu, mladou dívku, která není ze západu, civilisty bojující proti ozbrojeným vládním složkám a podobně. Předpoklad je, že tyto motivy vyhrávají, navzdory tomu, že každý z nich může být pořízen v jiné zemi či za jiné politické situace.

Dále také autoři tvrdí, že vítězné snímky silně určuje i pohlaví, nebo kultura dané země, kde fotografie vznikla.

Na to, aby Martijn Kleppe a Marta Zarzycka objasnili tyto domněnky, použili dvě výzkumné metody, tedy kvantitativní a kvalitativní obsahovou analýzu vítězných fotografií WPP v letech 2009 až 2011 a jejich vstupní balíčky, které vždy obsahují fotografii a soubor až dvanácti snímků, které dokreslují příběh soutěžní fotografie. Tři vítězné snímky jsou také podrobeny analýze pomocí rozhovoru s předsedy komisí v jednotlivých letech.

Které motivy se tedy ukázaly jako dominantní? Ze všech soutěžních fotografií, které se v průběhu tří let ucházely o cenu, z nich celkem 120 obsahovalo motivy, které se v průběhu let opakovaly.

Dominantním motivem je z 19.2% mrtvé tělo. Za ním následují válečné scény (15.8%) a přeživší mezi zřícenými stavbami (14,2%). Na čtvrtém místě pak protestující lidé (10,8%). Ženy byly ve fotografiích nalezeny jako pasivní figury. Mezi lidmi, kteří byly na fotografiích zachraňováni, dominovaly ženy proti můžum v poměru 9 ku 2. Muži jsou ve většině zvěčněni jako akční postavy. V případě osob, kteří figurují jako vojáci, nebo protestující, bylo nalezeno 22 mužů a pouze jedna žena.

Rozebereme si tedy výsledky, u jednotlivých vítězných fotografií, které vyhrály v letech 2009, 2010 a v roce 2011.

2011, Fatima al-Quaws drží v náruči svého syna Zayeda (18), který trpí v polní nemocnici po zásahu plynem. Zayed se zůčastnil poupiční demonstrace v jemenském Sanaá. Matka, oblečená v černém nikábu, výrazně kontrastuje se synovo odhaleným tělem.

Je zde patrný velký kontrast mezi zahalováním a odhalování, typickým tématem pro Arabskou kulturu.Motiv, který zaujme. Hlavním motivem je zde však trpící žena.

Vítěznou fotografií pro rok 2010 je osmnáctiletá Bibi Aisha. Afghánka, kterou její muž po útěku z domu potrestal odříznutím uší a nosu. Dívce se posléze podařilo dostat pod záchrané ruce organizace Woman for Afghan Women, která ji pomohla vyřešit psychické trauma a dívka se posléze stala i tváří obálky časopisu Time a v USA ji byla poskytnuta plastická operace.


Motivem fotografie je zde opuštění, násilí a útlak.

Třetí snímek, výherce z roku 2009, je fotografie Pietra Masturza, která zachycuje Íránské ženy, kříčící na střeše domu. Ženy protestují proti spornému volebnímu výsledku z roku 2009, kdy se prezidentem stal Mahmoud Ahmadinejad, který vyhrál proti Mir Hosseinovi Mousavímu. V následujících týdnech proběhly násilné nepokoje v ulicích. Tato noc však byla symbolická křikem ze střech domů, do kterého se zapojilo mnoho Teheránců.

Autor zde použil dlouhou expozici, která změkčuje fotografii, která se díky ní vymyká akčním snímkům, obvykle zobrazujícím konflikt. Porota zde ocenila osamocenost figur, které jsou ve tmě na první pohled špatně rozpoznatelné.

Pojďme si tedy shrnout, co mají všechny tři snímky společné.

Všechny obsahují lidská těla, jako účastníky zpolitizovaných událostí. Na dvou fotografiích vidíme osoby, které jsou obětmi, na fotografii viditelného násilí. Všechny tři ukazují ženy, které nepochází ze západních zemí. Ženy jsou zde nositelkami kulturních a politických rozdílů a také jsou zde zobrazovány v klasických rolích, které se vyskytují na většině snímcích, jimiž jsou opatrovatelky a oběti tvrdého násilí.

Na základě poznatků autoři dospěli k závěru, že nejčastěji opakované motivy obsahovaly fotografie z let 2010 a 2011 a dospěli k tvrzení, že opakování motivů ve fotografiích zvyšuje pravděpodobnost výhry.

Autoři se domnívají, že motivy ve fotografiích se staly účelnými sémiotickými prostředky, které fotografii odvádí od původního účelu zachycovat skutečnost a svým pohledem z ní činí jakýsi systém symbolů, který fotografii pomáhá stát se veřejně šířenou a více komerční.

Podle autorů výzkum nemá za cíl odsoudit stálý výskyt několika málo motivů ve fotografiích, ale spíše poukázat na naléhavou potřebu se z těchto kruhů vymanit a výzkumem motivovat ostatní k hledání stále se opakujících znaků v ostatních oborech tvorby.

Autoři Marta Zarzycka (Utrecht University, Netherlands) a Martijn Kleppe (Erasmus University Rotterdam, Netherlands ) se zabývají kvantitativní a kvalitativní obsahovou analýzou. Článek je založen na zprávě z výzkumu, který proběhl v roce 2013 a byl publikován v časopise Media culture & society pod názvem Awards, archives, and affects: tropes in the World Press Photo contest 2009–11


Jan Kára