Social media and mobilization to offline demonstrations: Transcending participatory divides?

Demonstrace je a v minulosti vždy byla možností, jak veřejně projevit svůj názor či nesouhlas s děním ve společnosti. Je ale jisté, že demonstrace dneška jsou v něčem přeci jen odlišné od demonstrací minulosti. Přístup k internetu zajišťuje volné šíření informací a umožňuje jednoduchou a rychlou komunikaci mezi potenciálními účastníky demonstrace.

Skutečnost, že projevy politické angažovanosti online souvisejí s účastí na offline demonstracích již byla dokázaná v dosavadních výzkumech (Bakker and De Vreese, 2011, Jennings and Zeitner, 2003, Tolbert and Mc Neal, 2003 a další). Tyto výzkumy se nicméně zabývaly pouze internetovými stránkami v tradičním pojetí (takzvaný Web 1.0.) a neodrážejí specifika sociálních sítí (Web 2.0).

Mají sociální sítě výraznější vliv na účast jejich uživatelů na demonstracích? Slouží zde sociální sítě k upevnění, či překročení sociálních, ekonomických a kulturních bariér ve společnosti? Liší se nějak demonstrující skupiny utvořené na sociální síti od těch, které se daly dohromady prostřednictvím tradičních médií?

Článek „Social media and mobilization to offline demonstrations: Transcending participatory divides?“ je zprávou z výzkumu, který si klade za cíl zodpovědět výše zmiňované otázky.

O autorech článku

Bernard Enjolras působí na pozici Research Director v Institutu pro sociální výzkum v Oslu.

Kari Steen-Johnsen působí na pozici Senior Research Fellow v Institutu pro sociální výzkum v Oslu.

Dag Wollebæk působí na pozici Senior Research Fellow v Institutu pro sociální výzkum v Oslu.

Úvod do tématu

Chceme – li zkoumat vliv sociálních sítí na účast uživatelů na demonstracích, musíme se nejprve ptát, jestli mají sociální sítě opravdu takový potenciál. Jsou sociální sítě natolik specifické, aby ovlivňovaly účast na demonstracích výrazně jiným způsobem, než jiné internetové stránky (Web 1.0)?

Podle autorů článku sociální média jako Facebbok, Twitter nebo YouTube skutečně mají jisté specifické vlastnosti, které je od tradičních internetových stránek odlišují. Charakteristické je pro ně to, že umožňují vznik sociální sítě v původním slova smyslu – struktury propojení uživatelů, mezi kterými následně probíhá snadná výměna informací.

Mobilizační proces (jak označujeme posloupnost činností směřujících k účasti na demonstraci) je závislý na dvou faktorech. Prvním jsou individuální vlastnosti člověka, v našem případě potenciálního účastníka demonstrace, jako je jeho ekonomický status, vnitřní motivace k účasti na demonstraci a jeho osobní dovednosti. Druhým faktorem jsou vlastnosti média, které umožňuje šíření informací mezi účastníky. Sociální média, jak bude dále v článku dokázáno, mají potenciál ovlivnit oba tyto faktory.

Kontext výzkumu

Pro účely uskutečnění výzkumu bylo zvoleno Norsko. Důvodem je (kromě toho, že všichni autoři článku jsou Norové) také fakt, že Norsko se může chlubit vysokým přístupem domácností k internetu a moderním technologiím obecně.

Kromě obecných dat z výzkumu o účasti na demonstracích se článek pro ilustraci zabývá také jedním konkrétním příkladem – Rose Marches (série demonstrací vyvolaná teroristickým útokem na ostrově Utoya 22. července 2011), které se konaly na celém území Norska po dobu několika dní a vyvinuly se z události na Facebooku.

O metodě

Data byla získána pomocí internetového dotazníku. Výzkumu se zúčastnilo 62.000 dotázaných, reprezentujících skupinu uživatelů internetu. Proběhly dvě vlny sběru dat s návratností v obou dvou případech 48% (v tolika případech se tedy podařilo od kontaktovaného získat validní data).

Výstupy z výzkumu

• Liší se demonstrující skupiny utvořené na sociální síti od těch, které se daly dohromady prostřednictvím jiných médií?

Z výsledků výzkumu je zřejmé, že účastníci, kteří se o demonstraci dozvěděli prostřednictvím sociálních sítí, se významně liší od těch, kteří prvotní informaci o demonstraci získali skrze mainstreamová média, sms, e-mail nebo z osobního kontaktu. Zatímco mladí a lidé s nižším příjmem se pravděpodobně dozvěděli o demonstraci právě na sociální síti, u vzdělaných to bylo spíš skrze osobní kontakt. Starší respondenti by se o demonstraci dozvěděli nejspíše z mainstreamových médií.

Výsledky v případě Rose Marches se od obecných liší tím, že socioekonomický status respondentů je zde irelevantní. Možným vysvětlením je, že díky veliké popularitě se o demonstracích na Facebooku musel dozvědět každý uživatel.

• Zajišťují sociální sítě přístup k informacím lépe, než jiná média?

Zde se podíváme na celková čísla, která prozrazují, jak podstatnou roli hrál který informační kanál v rozšíření informace o demonstraci mezi její účastníky. Tato čísla hovoří jasně. 27% účastníků demonstrace se o ní dozvědělo z osobního kontaktu, 26% na Facebooku a 25,4% díky propagaci v mainstreamových médiích – ta tedy získala za Facebbokem těsné třetí místo.

Situace u Rose Marches se opět liší – první místo obsadil Facebook se čtyřiceti procenty. Možné vysvětlení tohoto faktu už bylo zmíněno výše.

•     Facebooková stránka, nebo politická strana? aneb Nahradí sociální sítě již existující tradiční mobilizační struktury?

Pro mobilizaci osob k účasti na demonstraci byly tradičně způsobilá uskupení jako politické strany, odbory, uskupení občanské společnosti či církevní spolky. Tato uskupení totiž disponují značnou měrou organizovanosti a propojení členů a společnou vizí.

V této části výzkumu zjišťujeme, jaká je pravděpodobnost účasti na demonstraci u členů skupin na Facebooku na jedné straně a u členů tradičních politických a dalších organizací na straně druhé. Výsledky na obou stranách se výrazně liší podle zaměření a cíle dotyčné skupiny.

Na straně Facebooku se nejspíše dočkáme účasti na demonstraci u členů skupin politických stran a lokálních protestních skupin. Na straně tradičních organizací budou nejpravděpodobněji demonstrovat odbory, naopak u členů politických stran je pravděpodobnost minimální.

Obecně lze říct, že Facebook v tomto směru doplňuje tradiční organizace svou mobilizační funkcí, ale zcela je nenahrazuje.

Co z toho plyne?

Vliv sociálních sítí na účast na demonstracích je nepochybně značný, především co se týče přístupu k informacím. Klíčovou otázkou však je, zda pomáhají překročit sociální bariéry, dané především rozdílným sociálním a ekonomickým statusem, věkem a vzděláním.

Ze závěrů výzkumu je zřejmé, že skupiny demonstrujících utvořené na sociálních sítích tvoří především mladí a lidé s nižším socioekonomickým statusem, zatímco starší a vzdělaní demonstrující se uskupují prostřednictvím jiných kanálů. Tuto skutečnost je možné vykládat tak, že se díky sociálním sítím dostávají ke slovu na demonstracích i skupiny, jejichž hlas dosud moc slyšet nebyl.

Poznatky z tohoto výzkumu rozhodně nemusíme omezovat jenom na Norsko. Podíváme-li se perspektivou tohoto článku na události Arabského jara, nebo na hezký český příklad z domácího prostředí „Vajíčka pro Paroubka“, je zřejmé, že tento trend můžeme vysledovat po celém světě napříč kulturami a společnostmi.

Zdroj: Social media and mobilization to offline demonstrations: Transcending participatory divides? New Media & Society September 2013 vol. 15