Monday, April 15, 2013

Přiznání. Zábava (nejen) pro vysokoškoláky


Letošní jaro přineslo na sociálních sítích nový trend: přiznání. V jídelně kradu ty pěkný talíře s modrým lvíčkem. Doma už mám sadu, ale nikdo to neocení... Tak jsem začal i s dezertníma,“ - „Na všechny přednášky se připravuji deset minut předem. Vím, že běžně se na přednášky připravovat nemusí, ale já přednáším.“ - „Chodím na přednášky s kelímkem Starbucks, abych vypadal stylově, ale doma si do něj dělám kakao.“ Vysokoškolští studenti i vyučující se přiznávají, ať už chtějí ulevit svému svědomí, pochlubit se prohřešky proti pravidlům nebo se podělit o kuriózní historky.

Vysokoškoláci, přiznejte se! Jednoduše a anonymně

První „přiznávací“ stránku – Přiznání ČVUT – založil Vojtěch Mikšů, student informatiky na Českém vysokém učení technickém, letos 29. března. Projekt inspirovaný zahraničními „confession pages“ se rychle rozrostl, v polovině dubna už čítá více než dvacítku vysokých škol z celé České republiky. Na Facebooku, hlavní platformě projektu, „lajkuje“ stránku Přiznání ČVUT více než patnáct tisíc lidí; nejpopulárnější sesterská stránka Přiznání MUNI má ještě o dva tisíce příznivců více.
Zapojit se do projektu je jednoduché. Na webu přiznej.cz vyberete z nabídky příslušnou vysokou školu a do textového pole sepíšete své přiznání. Nic vám nebrání se odvázat – vzhledem k tomu, že se nikam nepřihlašujete a systém si neukládá ani vaši IP adresu, je sdělení zcela anonymní. Pak už jen čekáte, až se vaše přiznání dočká zveřejnění na příslušné facebookové stránce (a v případě, že jste se zvládli přiznat nejvýše ve 140 znacích, i na Twitteru).
Dočkat se nakonec nemusíte, a to v případě, že administrátoři (skupina studentů dané vysoké školy) usoudí, že váš příspěvek nesplňuje pravidla popsaná na stránkách projektu. Podle nich přiznání nesmí obsahovat konkrétní jména, reklamní sdělení či extrémně ilegální věci. Ne každé přiznání je samozřejmě pravdivé – ale to tvůrci stránek po přispěvatelích ani nepožadují, chtějí jen, aby popisované historky reálně působily.

Stránka Přiznání ČVUT na Facebooku

Přiznávají se i další

Vysokoškolskými přiznáními se záhy inspirovali i studenti gymnázií a středních škol, jejich „přiznávací“ stránky však nespadají pod projekt založený Vojtěchem Mikšů. Mívají také pozměněná pravidla (například možnost administrátorů drobně upravovat texty přiznání) a formulář pro přiznání bývá vytvořen ve službě Google Docs.
Objevily se už i „přiznávací“ stránky z mimoškolního prostředí, například Přiznání Prahy nebo Přiznání Brňáků. Obliby vysokoškolských přiznání však ani zdaleka nedosahují, jejich cílové skupiny jsou zřejmě příliš široce definované.

Přiznání a participatory culture

Princip, na němž projekt Přiznání funguje, zapadá do konceptu tzv. participatory culture, který definoval americký mediální vědec Henry Jenkins ve své eseji Confronting the Challenges of ParticipatoryCulture: Media Education for the 21st Century. Přiznání naplňují všech pět požadavků, kterými se podle Jenkise participační kultura vyznačuje:
1) Přiznání uživatelům bez větších překážek umožňují projevovat a zapojovat se. Napsat vlastní přiznání je snadné, zapojit se lze ale i v případě, že nemáte v rukávu žádnou historku či postřeh, o který byste se chtěli s ostatními podělit: příspěvky ostatních můžete komentovat, sdílet či podpořit klinutím na tlačítko „like“.
2) Přiznání podporují tvorbu nových obsahů a také sdílení vlastních i cizích výtvorů s ostatními. Uživatele můžeme vidět jako účastníky, kteří v sobě spojují roli příjemce i producenta sdělení, vytvářejí společnou kulturu a šíří ji.
3) Zkušenější předávají znalosti nováčkům. Ti, kdo projekt Přiznání znají, o něm šíří povědomí ve svém okolí. Ti, kdo své přiznání už napsali (a zvládli to podle pravidel, takže prošlo přes administrátory a dočkalo se zveřejnění), ukazují ostatním, jak takové přiznání může vypadat. A v neposlední řadě se mohou v přiznáních a v komentářích členové jednotlivých komunit dělit o znalosti a zkušenosti, které mohou ostatní využít – což je znakem kolektivní inteligence, kterou se zabývá francouzský autor Pierre Lévy ve stejnojmenné knize.
4) Účastníci věří, že na jejich příspěvcích záleží. Jsou vyzýváni k aktivní tvorbě nových příspěvků, bez kterých by studnice přiznání zanedlouho vyschla.
5) Uživatelé cítí určité sociální propojení s ostatními a zajímá je, jak ostatní hodnotí jejich výtvory. Snad každý, kdo do systému vloží vlastní přiznání, začne pozorně kontrolovat stránku příslušné facebookové skupiny v očekávání zveřejnění svého příspěvku. Když se dočká, pročítá komentáře a sleduje počet udělených „lajků“ – měřítko vtipnosti, výjimečnosti či trefnosti svého přiznání. Společenské propojení je ještě posíleno příslušností ke stejné škole, případně k akademickému prostředí jako takovému.

Henry Jenkins
(převzato z comicstoryworld.com)

Co bude dál?

Jaká budoucnost projekt Přiznání čeká? Sami administrátoři stránek přiznávají, že bouřlivá počáteční fáze projektu po přibližně dvou týdnech končí. Postupně tedy snižují počet denně zveřejňovaných příspěvků a snaží se udržet pozornost uživatelů změnami, které by měly přispět ke zvýšení atraktivity projektu.
V posledních dnech se objevilo několik změn. Na Facebooku vznikla zastřešující stránka Přiznej.cz, kde se objevuje výběr nejlepších přiznání dne ze všech zapojených škol. Stránka slouží také jako informační kanál: informuje o změnách a plánovaných úpravách projektu. Od pátku 12. dubna je také možné přiznávat se nejen psaným slovem, ale i fotografiemi. V současné době plánují tvůrci projektu podle svých slov kompletní přeměnu hlavní stránky priznej.cz a zavedení možnosti podílet se na výběru nejlepších přiznání, která se objeví na Facebooku.
Vojtěch Mikšů také uvedl, že projekt by mohl částečně sloužit komerčním účelům. V rozhovorech pro různá média však opakovaně slíbil, že Přiznání jednotlivých škol vždy zůstanou pod kontrolou studentů a že uživatele nechce spamovat reklamami.
Jestli mají Přiznání šanci na delší životnost, nebo jejich hvězda brzy pohasne a upadnou v zapomnění, ukáží nadcházející týdny a měsíce. Zatím ale hrají na Facebooku prim.



No comments:

Post a Comment