Média budoucnosti nebudou produkovat obsah. Revoluční strategie nebo špatný vtip?

Masové využívání nových technologických nástrojů a platforem pro produkci a sdílení informací na Internetu nutí vydavatele tradičních médií k revidování svých obchodních strategií. Jednou z nich je i proměna formy poskytování informací z čisté produkce na jejich zprostředkování  - postavení média do role referenta, který stále rostoucí objem informací vyhledá, setřídí a vybere.

Systém by podle některých mediálních odborníků nejspíše mohl fungovat tak, že médium bude ještě aktivněji sledovat prověřené i méně validní zdroje na internetu a podle svého žebříčku hodnot jim přiřazovat důležitost. Prověření všech zajímavých informací, včetně těch z pochybných zdrojů, médiem vnímá např. Chad Crow blogující na Newmediacommunicator.com jako hlavní přidanou hodnotu média. Zobrazování externích zpráv na stránkách daného titulu by pak mohlo být doplněno o vlastní pohled novinářů a další komentáře. Čtenář tak získá přehled toho nejdůležitějšího z internetu pod značkou svých oblíbených novin.

Ptáme se; je vůbec možné, aby se média vzdala své pozice svébytného spolutvůrce lidské kultury a proč by tak měla činit? 

Zatímco velké vydavatelské domy k inovacím v online zpravodajství vedou stále více klesající zisky z inzerce v klasických tištěných novinách, ohromný tlak na snižování nákladů a potřeba přesunout těžiště výdělku na Internet (což se jim mimochodem v posledních letech příliš nedaří), čtenáři čím dál více upřednostňují referenční zdroje z jiných než ekonomických důvodů. Tradiční poskytovatele informací jsou u nich čím dál více nahrazovány jejich přáteli, komunitami, ve kterých žijí, a dalšími blízkými institucemi a autoritami, ať už prostřednictvím sociálních sítí, blogů nebo zpravodajského obsahu ušitém na míru prostřednictvím inteligentních vyhledávačů. Tyto subjekty buď přímo spoluutváří jejich reálný život, nebo se na jeho názorovém formování významně podílejí. Důležitým rozměrem těchto vazeb jsou přitom blízkost a důvěra.

A jak na přiblížení se čtenářům pohlížejí samotné mediální domy? Optikou internetového serveru vzdělávací instituce Pointer, řeší problémy, jako správně vybrat informace v ohromné záplavě obsahů na Internetu, kde tyto zprávy umístit a zda jak moc je okomentovat a mj. také, zda pro výběr zpráv využít člověka či software..

Je přitom velice zajímavé, že myšlenka na novou konstituci médií přichází v době, kdy nejenže máme prostředky pro tvorbu a sdílení obsahů, ale zejména, kdy je světová ekonomika fungující řadu desetiletí na principu růstu a hromadění bohatství, v krizi a důvěra v tržní systém je ochromena.

Je přitom vůbec reálné, aby byla role žurnalistiky tak významně revidována? Několik desetiletí činil mediální systém vše pro to, aby došlo k ohromné koncentraci vlastnictví na mediálním trhu, jeho enormnímu nárustu, získávání astronomických zisků z inzerce a provázanosti s řadou dalších ekonomických subjektů, jako jsou banky, významné světové korporace nebo různé zájmové skupiny, které si obsah ve svých novinách více či méně diktují. Přitom si toto prostředí vychovalo disciplinované žurnalisty, kteří jsou připraveni ctít profesní hodnoty a užívat oficiální zdroje, čímž podpoří princip striktně ziskových ekonomických institucí, ve kterých je zaměstnán. Najednou by měl tento svůj vypěstěný obsah vyměnit za externí zdroje, jejichž původ nemusí vždy nutně ležet v rukou jejich chlebodárců a současně podstoupit riziko, že se čas strávený na jejich stránkách, zcela zásadní proměnná obou trhů, na kterých se pohybují - čtenářského i inzerentního –, podstatně sníží?

Obávám se, že takto hluboce zakořeněný původ ekonomické povahy médií mi zcela nekoresponduje se čtenářem, který se chce zkrátka jen přečíst, co ho zajímá, a o co se může dále dělit s těmi, s kým je každodenním kontaktu, sdílí společné prostředí a hlavně, komu důvěřuje. Jestliže denní tisk čtenáři kupují z velké části kvůli lokálnímu zpravodajství, pak sociální sítě, blogy nebo třeba stránky obce, ve které žije, tento účel splní příjemci jednoduše, rychle a zdarma.

Bojím se také, že tento problém „neporozumění“ mezi světem soudobého ekosystému médií s čistě ziskovými zájmy a socio-kulturně zakotveným čtenářem je spíše otázkou úlohy dnešní žurnalistiky a čím dál rozporuplnější konfrontace čtenářů s mediálním systémem, stojícím na základě prorůstové obsese, jejíž všudypřítomnost pomyslné nůžky mezi chudými a bohatými stále více rozevírá.

Uvidíme, zda a jak se tyto dva světy k sobě nakonec přiblíží, jak z pohledu struktury, tak i proměny tvorby a sdílení mediálních obsahů.

Koneckonců, je to pro obě sféry nezbytnost, jeden bez druhého totiž ve světě Internetu žít nedokážou.