Internety se mimo jiné vyznačují také tím, že na mnoho zajímavých věcí člověk narazí náhodou, mimoděk či dokonce omylem. Tak tomu bylo i s „objevem“, o nějž se s vámi dnes hodlám podělit. Nejde o žádný profláklý internetový fenomén, nýbrž o marginálii, která proběhla před několika lety, nevzbudila zřejmě větší pozornost (soudě dle počtu zhlédnutí) a dnes už ve své původní podobě ani neexistuje.
Dotyčná věc se jmenovala Willie Hurl a stavěla na velmi prosté základní myšlence: uživatelé (produseři) pomocí interaktivního rozhraní připraví z roztodivných ingrediencí směs, ze které by se protagonistovi ve studiu mělo udělat nevolno. Projekt v sobě spojoval prvky on-line videa, placené on-line služby, produsage a kolektivní „„inteligence““ (čtverné uvozovky jsou záměrné).
Ve výše uvedeném videu se autoři otevřeně přiznávají, že jejich hlavním cílem je vydělat peníze. Avšak jdou na to jiným způsobem, než jak je na internetu obvyklé. Vycházejí z lidské hravosti – lidé rádi mačkají tlačítka a sledují, co se stane. Uživatelé technologie Willie Hurl za poplatek obdrží speciální aplikaci (voterface, „voličské rozhraní“) a předplacené virtuální žetony, které mohou utrácet za užívání roztodivných hejblat. Neplatícím divákům je umožněno představení sledovat, ovšem bez aktivity platícího obecenstva by nefungovalo tak, jak je tvůrci navrhli. Od počátku je tak počítáno s produsage.
Technologické zázemí obsahuje kromě různých zvukových a světelných efektů v prvé řadě samočinně pracující dávkovač surovin, který na povely uživatelů neúprosně odměřuje složky, z nichž postupně vzniká kolektivní koktejl. Interaktivní představení se odehrává jakoby formou přímého televizního přenosu – totiž v předem stanoveném reálném čase; je proto nutné, aby se uživatelé virtuálně sešli v jeden jediný okamžik a jakožto „disperzní kolektiv“ určovali vývoj hry.
(pozor, následující video není pro slabé žaludky)
Nepřísluší mi hodnotit, kde jsou hranice morálky na internetu. Proto odhlédnu od skutečnosti, že výstupem uvedené show je blivajs, ze kterého je asi šoufl nejen protagonistovi, ale i divákům. Z hlediska studia médií je mnohem zajímavější, že se tu internetová komunikace prezentuje jako skutečná extenze lidského těla. Interaktivní rozhraní funguje jako prodloužená ruka uživatele. Pomocí tlačítek v aplikaci uživatelé pohybují reálnými předměty ve studiu, aktivně vstupují do dění na vzdáleném místě (přičemž tato aktivita je mnohem komplexnější než kupříkladu prosté dálkové odpálení bomby).
Na druhou stranu se však extenze na Willie Hurl účastní více uživatelů najednou, aniž spolu mají možnost navzájem komunikovat. Díky tomu se zde zhmotňuje často užívané úsloví „levá ruka neví, co dělá pravá“. Každý uživatel vystupuje sám za sebe, má možnost ovlivnit svůj podíl, ale nemá sebemenší kontrolu nad tím, jak bude vypadat výsledný celek. Míchané koktejly jsou tak v pravém slova smyslu kolektivním dílem. (Pozn. V době předinternetové bych takováto díla zařadil kamsi k dadaismu. Nápadně to připomíná literární hry typu „napiš verš, přelož papír a pošli dál“.)
Jak jsem již uvedl v úvodu, systém Willie Hurl v popsané podobě v současné době nefunguje (k dispozici jsou stále archivní videa na YouTube a Justin.tv). Těžko říci, zda projekt doplatil na nezájem o tematiku, neochotu diváků platit či fyzické vyčerpání tvůrců. Je ale zajímavé, že domovská stránka www.williehurl.com pokračuje v rozvoji technologií „prodloužené ruky“ internetového obecenstva. Současná aplikace ClawZilla (napodobující pouťové automaty, ve kterých děti pomocí drapáku loví plyšové hračky) totiž také spočívá v interaktivním ovládání pohyblivých prvků v reálném čase.
P. S. Technická poznámka na závěr: několikrát jsem se v textu dopustil slovního spojení „reálný čas“. Vzhledem k tomu, že internetový protokol pracuje s přenosem datových paketů, nejde o reálný čas objektivně existující, nýbrž o vnímaný čas z hlediska běžné uživatelské obce.
Zajímavé!
ReplyDelete